Z jedné (samozřejmě té protiislámské) strany zaznívají hlasy o utlačované chudince nemající žádná práva. Druhá strana naproti tomu hlásá svobodu a rovnocenost muslimských žen. Jak to tedy je a jak to bylo?
Známým faktem je, že v předislámské Arábii bylo postavení ženy (snad vlivem místních tradic) řekněme degradující. S příchodem Muhammada se ale mělo vše změnit. Otázkou zůstává; na jak dlouho...?
Korán zakázal zabíjení novorozených děvčátek. Přiznával také ženám práva, o kterých se jim v té době ani nesnilo. Rozhodující slovo při výběru manžela, možnost rozvodu, podíl na dědictví. A Prorok dbal i na vzdělávání žen. Ženy se tak ocitaly v roli studentek, ale i vyučujících a to považte ... vyučujících dokonce i mužské části obce.
Nepochopitelně potom vyznívají snahy některých skupin zakazovat ženám vycházet ven a natož pak za vzděláním. Dokonce ani polévání kyselinou není žádná islámem schvalovaná praxe
Tradice též dávala příklad v manželovi pomáhajícím při domácí práci. Za "akceptování" dcery a dobré chování k ní slibovala odměnu u Nejvyššího, která se násobila počtem vychováných dcer. Bití žen bylo označeno za nevhodné chování správného muslima.
Ještě několik let po smrti Muhammada se ženy mohly pyšnit podobnými výsadami. Potom ale konec. Temno. Středověký islám, prý snad vlivem dobových kultur (ještě, že to máme na koho shodit), začal na ženu pohlížet jako na rodičku malých muslimů. V pozdějších výkladech se dokonce žena stává zdrojem možného rozvratu (fitny). Role ženy upadá, výchova dětí je převážně podřízena kolektivní kontrole.
Turecký spisovatel Evliya Celebi, který v roce 1665 navštívil Vídeň popisuje nejpozoruhodnější podívanou svého života: "Kdykoli císař potká nějakou ženu, zastaví koně a nechá ji projít... Smekne klobouk, aby vyjádřil svou úctu k dotyčné. V této zemi a obecně v zemích nevěřících mají ženy poslední slovo. Jsou uznávány a váženy."
V roce 1867 pak noviny otiskují článek osmanského spisovatele Namika Kemala. "Naše ženy jsou vnímány jako bytosti, které lidstvu nepřinášejí žádný jiný užitečný prospěch než schopnost rodit děti. Ženy však tvoří polovinu našeho druhu. Tím, že se jim zabraňuje vyvíjet vlastní úsilí, se natolik porušují základní pravidla veřejné spolupráce, že naše národní společnost je postižena jako nějaké tělo, které je z poloviny ochrnuto."
O 22 let později vydává Qásim Amín arabsky psanou knihu Osvobození žen, kde jako řešení nabízí přístup žen ke vzdělání a odstranění závoje.
To, že se ženskou otázku ale stále nedařilo vyřešit, dokazuje i Kemal Ataturk na počátku 20.století, který prohlásil, že moderní svět nelze nikdy dostihnout, pokud budeme modernizovat jen polovinu populace.
A jak je vidět, tak ani na počátku 21.století ještě není ženská otázka zcela vyřešena.
Nejkonzervativnější islámské směry si vybírají v ženské otázce pouze represivní nařízení. Z Koránu jsou vybírány účelově jen ty verše, které ženě vymezují zcela druhořadé postavení.
Kam se poděl odkaz Proroka? Kde jsou zapomenuta jeho slova a činy o úctě k ženám? Kde je ten islám, který hlásal Muhammad?
Hlavně, že budeme pořád remcat, jak je svět k nám nespravedlivý, ale nejprve by to chtělo zamést před vlastním prahem. Vyřešit svoje vnitřní problémy, a až po té kritizovat chyby druhých.
