Podívejme se na několik příběhů s tragickým koncem. V každém z nich umírali lidé. Byli zavražděni. Příběhy téměř totožné. Počet obětí stejný. Počet poznamenaných těmito tragediemi neznámý.
První se stal kdesi v Evropě. Za druhým se přesuneme do kotliny islámské.
V tom prvním mladý muž postřílel několik spolužáků a učitelů. Nakonec i sám sebe. V druhém najel stejně starý mladík autem naloženým výbušninou do davu na tržišti.
U prvního mladíka našli doma vedle jeho postele několik komiksů, počítač a pár počítačových stříleček. U druhého našli na stejném místě položený Korán.
A příběh pokračuje. Odsouzení zasluhují oba (o tom žádná). První z nich je vrah, běsnící maniak. Zřejmě to neměl v hlavě příliš v pořádku. Později se možná přidá zjištění o jeho strádání v dětství, citově vyprahlá duše, životní zklamání. Druhý z nich je také vrah. Terorista. Muslimský terorista. Za jeho čin může Korán. A co víc, může za to islám, který takové činy přece podporuje a nabádá k nim. Proč se neptáme, zda i tento muž citově nestrádal? Nebyl vyšinutý,...? Ptát se nemusíme, protože viníka jsme již našli.
Co se podívat na jinou dvojici příběhů? Pan Ota zabil svou manželku. Podezíral ji z nevěry. Nemohl se přenést přes pocit, že by ji měl jiný muž. Co by na něj řekli sousedi, kamarádi...? Viník je zde jasný: žárlivý pan Ota (vrah).
I pan Ahmed zabil svou manželku. Myslel, že se schází s jiným mužem. Jeho čest by utrpěla... A viník zde: žárlivý pan Ahmed (vrah). Obyčejný vrah? Nikoli. On spáchal vraždu ze cti. Kterou přece islám povoluje... A kde???
Co by se stalo, kdybychom vedle postele střílejícího studenta či pana Oty našli Korán? Proč děláme tyto rozdíly? Proč máme jiný metr na stejné situace?
Neomlouvám čin ani jednoho z nich. Trest zasluhují všichni aktéři.
