"Narodila" se nová muslimka

Z dopisu "právě se rodící" muslimky. Vítej v islámu, sestřičko.

Můj příběh o tom, jak jsem se dostala k islámu.

Tento příběh píšu pro lidi, které mám ráda, abych jim mohla podat mé vysvětlení životní změny, kterou právě procházím. Nevím, kde začít, ale asi tím, že před deseti lety jsem se seznámila s mým mužem.

Bylo to v době, na kterou nerada vzpomínám. Bylo mi 16, mladá holka v pubertě, co si myslela, že ví vše sama nejlépe. Problémy doma, útěky za školu i útěky z domu, na které jsem si "půjčovala" z domácí pokladny. Moje mamka mi domlouvala, dávala zákazy, ale nic nepomáhalo. Nebylo to nic platné. Chtěla mě dát i do výchovného ústavu, ale mě to bylo jedno, stejně jako to, že může být stíhaná za moji nenaplněnou školní docházku.

Moje útěky stále pokračovaly. Po jednom celostátním policejním pátrání si mě mamka jela vyzvednout na druhý konec republiky. Odtud už následovala cesta do zmíněného ústavu. Nechci o tomto víc psát. Vážně na to vzpomínat nechci. Když mě pustili domů, rodina si slibovala, že bude klid, ale nebyl. Moje útěky stále pokračovaly. Lákala mě zábava, diskotéky.

Mladá holka v Praze na útěku, bez peněz, bez jídla. Ale domů jsem nemohla. Kdybych to udělala, věděla jsem, že mě ústav zase nemine. V této době jsem potkala svého manžela. Pomohl mi. Nebýt jeho, nevím, kde bych teď byla. Kde by mě byl konec. Svěřila jsem se mu se svým příběhem. Vzal mě k sobě domů, dal mi najíst,... Byl první, kdo se mě po mém útěku z domova zeptal, zda něco nepotřebuji. Nikoho jiného to nezajímalo.Byl tak ochotný, nic za to nechtěl.

Jen díky němu jsem dostala odvahu ozvat se mamce a povědět jí, kde jsem a co dělám. Poté, co se mamince povedlo zrušit moji nařízenou ústavní výchovu, jsem se vrátila domů. Začala jsem řádně chodit na učiliště a začala bydlet s mým současným mužem. To on mi ukázal správnou cestu. To on mi vysvětlil, že mojí mámy si mám víc vážit, že nemůžu házet vinu na ni. Že ji mám milovat, protože matka je v islámu na prvním místě.

Po nějaké době jsme se vzali, a začal můj manželský život. Nebylo to pro mě lehké, bylo mi 18, měla jsem dítě, manžel byl stále v práci. Ale zvykla jsem si. Manžel mě po nějakém čase nabídl, že bych si mohla přečíst něco o islámu, abych věděla, co pro něj znamená víra. Něco jsem si přečetla, ale nezajímalo mě to. Až nedávno jsem se přistihla, že sleduji zprávy o muslimech v televizi. Začala jsem číst, jak islám vznikl, kdo je Bůh, proč se dějí některé věci. V Koránu jsem našla pro sebe mnoho důkazů, že Bůh existuje, že Korán nabádá lidi konat dobro, že není pravda, že je žena pro muže kus hadru. Pro mě je manželství naplněním závazku vůči životu, společnosti, vůči Bohu. Závazek, v němž nacházejí partneři naplnění, seberealizaci, lásku, úctu,... Mnoho veršů Koránu o tom mluví...

Nedávno jsem měla i stále se opakující sny. Jejich vysvětlení jsem pak nešla při čtení Koránu. I proto vím, že jsem na správné cestě. Allah mi dal mnoho znamení.

Ještě něco k mému zahalování. Nemusela jsem se zahalovat, ale řekla jsem si, že až se jednou stanu muslimkou, budu se řídit tím, co je v Koránu. Mnoho lidí si může myslet, že jsem to udělala kvůli manželovi, ale tak to není. Je to jen mé rozhodnutí, i když mohu říct, že teď cítím, že k sobě máme mnohem blíž. Spojuje nás teď něco víc. Manžel říká, že děkuje Bohu za to, že mě oslovil a ukázal, že je ten správný čas stát se muslimkou.

Vím, že jsem na správné cestě, jsem pyšná na to, že jsem se stala muslimkou. Nevěděla jsem, že se tím můj život stane o tolik hezčí a spokojenější. Věřím, že mě kvůli mému rozhodnutí nezavrhnete.

Vaše xxx

Moc moc ti přeji, ať se ti v životě daří. A připisuji to, co jsi mi psala jako doplnění, že si myslíš, že právě díky islámu je tvůj manžel takový, jaký je. I to, že víš, že ne každý muslim se chová správně a dle islámu.

Nemám ve zvyku vypínat diskuzi, ale pro dnešek dělám výjimku. Pokud máte nějaký vzkaz pro moji kamarádku, napište mi ho na mail. Dovolím si ale zahrát na cenzora a xenofobní příspěvky jí přeposílat NEBUDU.