Aisha Berrouche

A zase to Alžírsko

26. 09. 2009 10:00:00
Země turisty ne příliš navštěvovaná, hlavně kvůli obavám z terorismu. Své sítě se tam snaží rozhazovat především bin Ladinovi stoupenci...

Tentokrát jsem na radu kamarádky zvolila trasu Drážďany - Frankfurt - Alžír. A super. Rychlé a relativně levné...

"Není to vepřové maso?" ujišťuje se již po páté zcela jistě muslimský cestující. A letuška mu s profesionálním úsměvem odpovídá: "Je to kuřecí, kuřecí, kuřecí..." Pán po dlouhém váhání akceptuje, aby se vzápětí zeptal: "Do you have whisky?" Nemají, tak nepohrdne ani sklenkou červeného vína.

Konečně Alžír. Když spatřím svůj kufr, jásám. Dorazil. Což po minulých útrapách beru jako věc ne zcela samozřejmou.

S manželem usedáme do taxíku a míříme směrem k hotelu.

Asi mluví o mně. Arabsky sice něco zvládnu, ale ta alžírská "něcočemuseříkáarabština" mi dává zabrat. "Čekýja, muslima..." njn, mluví o mně. Načež taxikář, volant nevolant, zvedá ruce k nebi a zvolává radostně "subhana Allah (chvála Alláhu)". Když to udělá už potřetí, začínám ho v myšlenkách prosit, ať probůh chytne ten volant. Zcela zřejmě myšlenky číst neuměl. "Tak aspoň čum na cestu!" chce se mi zavolat, ale slovní zásoba chybí, tak mlčím a svolávám "všechny svaté na pomoc". Pomohli nebo ne - dorážíme do hotelu.

V rámci šetření peněz jsme nedali na rady ambasády ubytovávat se jen v prověřeném hotelu a zvolili jsme místní hotýlek. Abychom byli ubytováni, musíme ukázat oddací list (lehké mravy tady rozhodně netrpí... i když...není velkým problém pronajmout si dva pokoje a podnikat návštěvy :))

Hotel vypadal slušně, byla tam i sprcha. Píšu o tom proto, že jak jsem viděla, ne každý hotel či hotýlek se tím může pyšnit. Před tím, než se ponořím do hlubokého spánku ... "Ten brouček na stěně je šváb nebo ne?"

"To šváb nebyl, ale tohle jo." vyhazuje manžel z koupelny jiného "broučka". Po zkontrolování bot a vyklepání oblečení vyrážíme do ulic. Je příšerné vedro, tak se jdeme projít směrem k moři. Některé pláže jsou zavřené, ostatní téměř prázdné. Je ramadán, tak většina tráví čas doma nebo využívá stíny městských parků. Většinu osazenstva tvoří muži (spící, novinyčtoucí či dětihlídající).

Z každého balkonu či okna visí alespoň jeden satelit. "Jo, čekoslovákija, to známe. Přes vaše programy sledujeme fotbal." To jak v Alžíru milují fotbal, poznávám hned následující noc. Když se mi podaří usnout i přes řev komárů, probudí mě šílený hluk z venku. Všude auta a lidi. Když vidím malé, sotva půlroční děťátko sedět na střeše auta, které z okýnka přidržuje jeho sourozenec držící v druhé ruce vlajku, myslím si, že ještě spím. Že by nějaké nepokoje, revoluce... ne to jen výhra ve fotbale nad jiným africkým týmem.

Do rána již nezamhouřím oči. Ale aspoň můžu odhánět ty krvelačné bestie útočící na nás i přes všechny repelenty, polštářky a spreje. Asi to neznají, páč vůbec nereagujou.

Další den probíhal zhruba stejně. Vrháme se do ulic Alžíru, a to doslova. Semafory jsou jen tak pro parádu. Nezbývá než se přizpůsobit a probíhat před jedoucími auty podle hesla:"vždyť mají brzdu."

Večer přerušujeme půst v místní restauraci. Polévka, cizrna, jehněčí - je to moc dobré. Jen nevím, jestli z mého talíře už někdo nejedl, čistotou zrovna neoplývá. Po jídle se manžel spěšně zvedá a táhne mě pryč. "To jako nebudeš platit?" ptám se, i když odpověď je zcela zřejmá. "No, dobrý, utíkáme bez placení." napadá mě jediné možné vysvětlení. Jiného se mi dostane hned vzápětí. "Je ramadán a o ramadánu některé restaurace nabízejí iftár zdarma." Některé restaurace si zajišťují přiměřený počet strávníků vstupenkami, jiné přijmou každého.

Po třech dnech strávených v Alžíru se přesouváme do Setifu. Využíváme taxíku, které jsou dokonce levnější než vlaky. Pětihodinová jízda nás vychází každého v přepočtu zhruba na 200 korun. Řidič je ale šílenec. Plná čára - neplná, jede někdo naproti - nejede, stále si vesele předjíždí. Pravidla na silnici nikdo nerespektuje.

Po příjezdu se ještě potřebuje dopravit do jedné malé pidivesničky.

"Ne, tam vás neodvezu, zničil bych si auto." Nakonec řidiče přemlouváme. Vede nás k něčemu, co má sice 4 kola, ale tím veškerá podobnost s autem končí. Z předního místa trčí volant a několik drátů. Nechápu jak, ale ono to jede.

V blízkosti Setifu strávíme několik dalších dní. Návštěvy, nákupy, procházky. Chtěla jsem zjistit, kdo tam vlastní restauraci "Zlata husa", ale nepodařilo se, tak snad příště...

Autor: Aisha Berrouche | karma: 14.60 | přečteno: 1915 ×
Poslední články autora